Carola Biedermannová   František Novotný
  Eva Hauserová   Zdeněk Páv
  Petr Heteša   Josef Pecinovský
  Jan Hlavička   Ludvík Souček
  Vilma Kadlečková   Ladislav Szalai
  Ivan Kmínek   Jaroslav Veis
  Ondřej Neff   Jaroslav Velinský
  Josef Nesvadba   Karel Veverka
  Jiří Netrval  








  Carola Biedermannová(1947)

Doktorka práv a jedna z nejznámějších představitelek českého feministického hnutí. Psát začala na popud Ondřeje Neffa v roce 1987. Čtenáře SF zaujala především feministickou tématikou svých povídek, které publikovala převážně časopisecky a ve fanzinech. Její první kniha byla feministická esej s prvky SF Mstivá kantiléna (1992), kde dokazuje, že muži jsou brutální bytosti mimozemského původu. Ve stejném roce jí vyšel i steampunkový SF román Ti, kteří létají.
       Ráda píše na objednávku, kromě dalších feministických úvah, které jsou spíše sociologickou sondou do českých poměrů a nejsou vedeny v duchu agresivního amerického feminismu, publikovala řadu knih z jiných dobrodružných žánrů.
     Žije a pracuje v Praze, má rodinu a ve volném čase se věnuje koníčkům, ke kterým kromě psaní patří například jízda na koni.

 


  Eva Hauserová
(1954)

Vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě UK, poté pracovala v Ústavu molekulární genetiky ČSAV, kde se zabývala genovým inženýrstvím. Později působila jako skladnice, knihovnice, reklamní copywriterka a redaktorka několika časopisů. Od roku 1994 je na volné noze a živí se převážně překlady. Patří k nejznámějším představitelkám českého feministického hnutí a ani ekologie jí není lhostejná.
       V polovině 80. let vstoupila do českého SF fandomu a začala psát povídky. Ty vycházely zpočátku ve fanzinech a časopisech, a prosazovaly se i v soutěži o Cenu Karla Čapka. V roce 1988 tuto soutěž dokonce vyhrála s povídkou U nás v Agónii. Je to odstrašující vize soužití obyvatel sídliště nedaleké budoucnosti, vycházející z jejích vlastních zážitků.
       Povídky Evy Hauserové se časem začaly objevovat i v knižních antologiích a v roce 1992 jí vyšla samostatná sbírka povídek Hostina mutagenů. Ve stejném roce publikovala také feministickou SF novelu Cvokyně a její aktivita na poli SF kulminovala. Spoluautorsky se podílela na fantasy románu Gooka a dračí lidé, a byla rovněž redaktorkou časopisu Ikarie, kde publikovala řadu dalších povídek.
       Ekologická témata a prvky feminismu byly trvalou součástí její SF tvorby, ale od poloviny 90. let se těmto oblastem začala věnovat naplno. V letech 1995-7 působila jako ekologická aktivistka v Klubu žen Zeleného kruhu a začala spolupracovat s pražským Centrem pro gender studie a pořádat feministicky zaměřené přednášky a dílny. Publikovala řadu populárně feministických knih, jako např. Na koštěti se dá i lítat (1995) nebo Příručka militantního feminismu (1999, pod pseudonymem Johana Suková). Přestože psaní beletrie téměř zanechala , vyšla jí v roce 2000 sbírka povídek s fantastickými motivy Když se sudičky spletou.
       Dnes patří k uznávaným a mediálně známým osobnostem, její práce vycházejí také v zahraničí. Je rozvedená, má dva dospělé syny a k jejím koníčkům patří chov koček. Další informace o Evě Hauserové včetně kompletní bibliografie naleznete na jejích internetových stránkách.

 


  Petr Heteša (1959)

Vystudoval architekturu na VUT v Brně. Už během studií psal básně a povídky, které uveřejňoval ve školním samizdatu, hrál v amatérských kapelách, pro které skládal hudbu i texty, vystavoval kresby, grafiku a obrazy.
       Po absolvování vysoké školy se mu podařilo získat místo architekta až v Českých Budějovicích. Zde se setkal s Karlem Veverkou, a to byl počátek jejich autorské spolupráce. Jejich díla se začala pravidelně umisťovat na předních místech v soutěži o Cenu Karla Čapka - v roce 1987 to byla povídka o simulované počítačové hře Nečistá hra, v roce 1988 rozsáhlá povídka na podobné téma, Těšíme se na vás, kterou přináší i tato antologie. Vrcholem jejich úspěšné spolupráce se stal o rok později samizdatový román Sítě, kanály a stoky.
       Dvojice Heteša-Veverka se stala velkým objevem české SF druhé poloviny 80. let. Jako jedni z prvních v české SF se nechali ovlivnit kyberpunkem, a z dnešního pohledu je lze považovat za osvícené vizionáře informačních technologií. Jejich nejúspěšnější věci se dočkaly oficiálního vydání až po roce 1989.
       Petru Hetešovi vyšlo i několik samostatných povídek, které se od příběhů psaných společně s Karlem Veverkou výrazně odlišují. Nejznámější povídka Quag vyšla v roce 1990 a odehrává se v izolovaném světě paláce ve Francii, kde jsou vychovávány děti nenakažené zhoubnou mimozemskou epidemií. Příběh je působivě vyprávěn z pohledu jedenáctiletého chlapce, který zároveň se zjišťováním pravdivých informací o okolním světě prožívá svůj přechod k dospělosti.
       Od roku 1991 pracuje Petr Heteša ve vlastní firmě, která se kromě architektonických projektů zabývá i reklamním designem. Psaní dočasně zanechal, ale po 10-ti letech se k němu velmi úspěšně vrátil, když v letech 2001 a 2002 zvítězil v CKČ s povídkami Jaina a Tunel.

 


  Jan Hlavička
(1951)

Absolvent Filozofické fakulty UK v Praze, překladatel z němčiny a francouzštiny, dlouholetý pracovník zahraničního odboru ČSAV.
       Psát SF začal v roce 1979 a v průběhu 80. let publikoval několik desítek povídek. Vycházely časopisecky a ve SF antologiích. Jeho nejlepším dílem je rozsáhlá povídka Hlavou proti vzduchu, se kterou v roce 1989 zvítězil v soutěži o Cenu Karla Čapka. Vypráví o izolovaném oddílu vojáků, střežícím skupinu dětí nadaných zvláštními parapsychickými schopnostmi. Děti jsou pěstovány jako tajné zbraně pro případ války a jsou fiktivními filmovými dokumenty udržovány v domnění, že válka právě probíhá.
       Hlavičkovy trpké a ironické povídky byly pro svoji dobu typické a posbíraly celou řadu dalších ocenění. Po roce 1989 vyšly ve dvou samostatných sbírkách Hurá, hřbitov jede, odkud je i zde přeložená povídka, a Panelfixn.
       Jan Hlavička také přeložil z němčiny SF román Wolfganga Jeschkeho Poslední den stvoření a z francouzštiny román Stefana Wula Ňork. Od roku 1992 je redaktorem vydavatelství Ivo Železný a jako autor se odmlčel - čímž definitivně potvrdil svoji příslušnost k autorům Zlatého věku české SF.

 


  Vilma Kadlečková
(1971)

Vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze. Pracovala jako redaktorka nakladatelství Harlequin a do roku 1992 byla i spolumajitelkou nakladelství Altar. Podílela se na vytváření a vydání první české hry na hrdiny Dračí doupě.
       Psát začala již v devíti letech. O Ceně Karla Čapka se doslechla v roce 1986, a ve svých patnácti letech okamžitě zaujala. Povídky publikovala ve fanzinech od roku 1987, s úspěchem se zúčastňovala mnoha literárních soutěží. Z tohoto období je i povídka Rosa Mathiella zařazená do této knihy.
       V roce 1990 zvítězila v soutěži o Cenu Karla Čapka hned ve dvou kategoriích, s povídkou Růžová krychle a románem Na pomezí Eternaalu, za který obdržela i několik dalších literárních cen. Děj románu se odehrává ve vzdálené budoucnosti, kdy je Země jen jednou z mnoha planet impéria Eternaal a tři dobrodruzi se vydávají na vzdálenou planetu hledat pozůstatky po dávné netechnické civilizaci. Kromě literárních kvalit román zaujal čtenáře i tím, že přinášel celý fiktivní svět s vlastním slovníkem i dějinami, což v české SF nebylo příliš obvyklé. Odráží to však zálibu autorky v díle J. R. R. Tolkiena a Ursuly Le Guinové.
       V roce 1991 vyšlo celé povídkové dílo Vilmy Kadlečkové ve sbírce Jednou bude tma a od té doby je zřejmý její příklon k rozsáhlejším věcem. Do období před vznikem impéria Eternaal patří románová trilogie o planetě Fomalhiwě. První část Meče Lorgan vyšla v roce 1992 a opět zvítězila v Ceně Karla Čapka, stejný úspěch měl i druhý díl Stavitelé věží (1994).
       V roce 1994 se provdala a svoje psaní omezila. Po více než pětileté odmlce vydala v roce 2000 fantasy román Pán všech krůpějí, který však nespadá do započatého cyklu.
       Vilma Kadlečková, nyní provdaná Klímová, se věnuje rovněž malování, psychotronice a především svým dvěma dětem. Její příběhy jsou psány kultivovaným epickým stylem a často se pohybují na pomezí SF a fantasy. Postrádají provokativní nebo ironický podtext, čímž se od tvorby většiny ostatních českých SF autorů své doby značně odlišují.     

 


  Ivan Kmínek (1953)

Pochází z Brna. V roce 1976 dokončil studia na VŠCHT v Praze a od té doby pracuje jako vědecký pracovník v oboru polymerů v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. Autor řady odborných publikací z tohoto oboru.
       SF začal psát v roce 1982 a ihned zaujal. Dvakrát zvítězil v soutěži o Cenu Karla Čapka a jeho povídky hojně vycházely v časopisech, klubových fanzinech i v knižních antologiích. Jsou zaměřeny převážně na problémy obyčejného člověka v totalitní společnosti, a kombinují ironický pohled na byrokracii s filozofickými úvahami.
       V roce 1987 dokončil román Utopie, nejlepší verze, ale podařilo se mu jej vydat až v roce 1991, přestože patří k tomu nejlepšímu v české SF - do té doby koloval mezi fanoušky alespoň v rukopise. Je to ironický příběh o strastiplném hledání zákonů panoptikálního světa, v němž hlavní hrdinové - melancholický vypravěč Viktor a superman Martin - žijí. Postupně zjišťují, že lidstvo bylo použito ke zrůdnému experimentu pro "zkvalitnění" života. Formou parodie a černého humoru si klade otázku, o co by měl člověk usilovat, kde leží skutečné hodnoty a jak je nebezpečné se pokoušet k těmto hodnotám dostat jinou než přirozenou cestou.
       Přes značný ohlas a úspěch románu, autor paradoxně, a pro Zlatý věk české SF typicky, přestal počátkem 90. let psát. Žije v Praze, je ženatý a má tři děti.

 


  Ondřej Neff
(1945)

Pochází ze spisovatelské rodiny, jeho otec Vladimír Neff byl známý romanopisec, jehož některé knihy byly dokonce zfilmovány. Syn Ondřej po ukončení studií sociálních věd na UK v Praze začínal jako redaktor v rozhlase, ale po sovětské invazi v roce 1968 přišel o místo a několik let pracoval jako reklamní fotograf. Přes tento obor se však postupně vrátil k psaní a redakční práci - psal o fotografování, vedl fotografickou rubriku v novinách, vydal několik knih pro mládež.
       V roce 1978 mu vyšla výpravná monografie Podivuhodný svět Julese Verna, kde podrobně zmapoval život a dílo tohoto klasika fantastické literatury. O SF literatuře psal zpočátku také pouze teoreticky. Svoje bádání na poli české literární fantastiky shrnul v roce 1981 v rozsáhlé studii Něco je jinak, chronologicky zachycujicí vývoj české fantastiky od J. A. Komenského až do současnosti.
       Následoval cyklus přednášek o dějinách americké SF, který vyústil v napsání historie světové SF Všechno je jinak (1986), monumentálního díla, které je i ve světovém měřítku mimořádné. Aby vůbec mohlo vyjít, obsahuje kromě dějin americké SF, které jsou poměrně dobře známé, i zasvěcený pohled na SF literaturu zemí východního bloku. Jak se později ukázalo, podílel se na této knize i zakázaný Alexandr Kramer, jehož spoluautorství muselo být až do listopadu 1989 zatajováno.
       Po úspěchu svých teoretických prací začal Ondřej Neff publikovat i vlastní povídky. V roce 1984 vydal první SF román Jádro pudla a o rok později sbírku povídek Vejce naruby, která je považována za skutečný průlom v jeho tvorbě.
       Od poloviny 80. let se stal nejvýraznější osobností české SF. Následovala řada dalších románů a povídkových sbírek, mj. i sbírka Čtvrtý den až navěky (1987), ze které je i povídka zařazená do této antologie. Kromě oficiálních knih se nezdráhal publikovat v samizdatu, pravidelně se také zůčastňoval akcí pořádaných fandomem. Krátce před pádem železné opony napsal, nakreslil a vlastním nákladem vydal silně protirežimní komiks Pérák, který mu nezpůsobil vážnější problémy jen proto, že kritizovaný režim vzápětí padl.
       Kromě vlastního psaní se Ondřej Neff příležitostně věnoval i překládání, je např. autorem českého překladu Neuromancera. V roce 1990 se stal šéfredaktorem prvního a nejznámějšího českého SF magazínu Ikarie, který po několik následujicích let vedl. Vedle toho v tomto období také publikoval úspěšnou románovou trilogii Milénium. Ostatní svoje texty začal každoročně publikovat formou "ročenky" Klon (1995-98). Jednalo se o velmi různorodý, ale o to zajímavější materiál - eseje, úvahy, vzpomínky, přednášky, kritiky, povídky. Jedna z těchto povídek se později stala základem pro drsný katastrofický román Tma (1998), popisující svět, kde přestala fungovat elektřina.
       V současné době se Ondřej Neff psaní SF tolik nevěnuje. Je tvůrcem nejznámějších českých one-man internetových novin Neviditelný pes, majitelem firmy Ondřej Neff s.r.o. a věnuje se především byznysu. Je mediálně známým a uznávaným odborníkem v oblasti IT, komunikací a digitální fotografiie.

 


  Josef Nesvadba (1926)

NesvatbaZa okupace vystudoval anglické gymnázium a o pět let později promoval na lékařské fakultě v Praze z oboru psychiatrie. Psychiatrickou praxi pak vykonával až do odchodu do důchodu v roce 1992. Podnikl též řadu cest po světě (Vietnam, USA, Čína), které měly vliv na jeho tvorbu. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších (ne-li za zcela nejvýznamnějšího) českých autorů SF. Širší veřejnosti je znám jako otec populární spisovatelky a moderátorky Báry Nesvadbové.     
       Koncem 40. let se začal zabývat překlady básní z angličtiny a psaním divadelních her, od kterých postupně přešel k povídkové tvorbě. Jeho první povídkovou sbírkou byla Tarzanova smrt z roku 1958, která byla mimořádně úspěšná. Přitom některé povídky byly původně myšleny jako divadelní hry. V roce 1960 následovala sbírka Einsteinův mozek a o další dva roky později Výprava opačným směrem.
       Nesvadbovy povídky byly ve své době výjimečné nejen v rámci SF, ale i v měřítcích obecné literatury. V centru pozornosti zde není technika, ale především zajímavé etické, historické a filozofické otázky. Příběhy nevynikají ani tak napínavým dějem, jako silnými náměty. Řada z nich byla zfilmována a některé nápady se staly základním stavebním materiálem tvorby následujících generací spisovatelů SF.
       Ke zfilmovaným povídkám patří Tarzanova smrt, Blbec z Xeenemünde nebo Ztracená tvář, v níž zločinec získá operací tvář kněze. V důsledku toho se změní jeho chování, a naopak lékař s tváří zločince začne žít i jeho život. Zřejmě nejznámějším filmem natočeným podle Nesvadbovy povídky je Upír z Feratu, který si na pozadí atraktivního prostředí automobilových závodů pohrává s myšlenkou motoru poháněného lidskou krví, auta-upíra. Jednu ze svých nejznámějších filmových rolí zde vytvořila Dagmar Veškrnová, pozdější manželka prezidenta Václava Havla.
       Josef Nesvadba se autorsky podílel také na filmech, které z jeho povídek pouze námětově vycházely. Jedná se o nezapomenutelné komedie Zabil jsem Einsteina, pánové, Slečna Golem nebo Zítra vstanu a opařím se čajem. Spolupracoval na scénáři k TV seriálu Bambinot a je také autorem několika rozhlasových her a seriálů. Knižně publikoval rovněž několik detektivek.
       V polovině 70. let se začal orientovat na žánr novely a románu. Zároveň se odklonil od klasické SF a jeho pozdější prózy se pohybují na hranici fantastiky a obecné literatury. S poměrně dlouhými přestávkami publikuje stále, naposledy v roce 2002 to byl román Peklo Beneš, politická fikce pojednávající o tom, co by se stalo, kdyby Československo zůstalo v Druhé světové válce neutrální zemí a prezident Beneš se stal světovým státníkem. Kniha vzbudila nebývalý rozruch, podle některých kritiků se jedná o Nesvadbovo nejlepší dílo. V současnosti pracuje na memoárech.
       Josef Nesvadba sehrál významnou roli při propagaci české SF ve světě. Jeho povídky byly přeloženy do mnoha jazyků, objevily se v řadě světových antologií, a dokonce mu vyšly samostatné knihy (mj. v USA, Velké Británii a Německu). Od 60. let zastupoval Československo na řadě světových SF kongresů, je předsedou české sekce World SF. Josef Nesvadba a Karel Čapek jsou jediní čeští spisovatelé, kteří se objevili v prvním vydání Nichollsovy encyklopedie SF.
       Povídka Einsteinův mozek, zařazená do našeho výběru, jako jediná vznikla ve zcela jiné době než všechny ostatní. Přesto jsme si ji dovolili zařadit, protože reprezentativní antologie české SF bez Josefa Nesvadby by byla nemyslitelná. Další informace a povídky naleznete na jeho osobních stránkách.

 


  Jiří Netrval
(1945)

NetrvalVystudoval mikrobiologii na přírodovědecké fakultě UK a pracuje ve Výzkumném ústavu antibiotik a biotransformací v Roztokách u Prahy v oblasti aplikované mikrobiologie zaměřené na výrobu léků. Je autorem několika patentů a odborných publikací z tohoto oboru.
       Psát začal asi v 15 letech, od počátku převážně SF. Oprávněnou pozornost čtenářů vzbudil povídkou Styx, která vyšla v roce 1981 v reprezentativní antologii Pozemšťané a mimozemšťané společně s povídkami špičkových světových autorů a svou úrovní za nimi nijak nezaostala. Také jeho další publikované povídky Deset tisíc tun chrómu a Cizí způsob myšlení měly velmi vysokou úroveň.
       Jiří Netrval je ctitelem klasické tvrdé SF, k jeho oblíbeným autorům patří Lem, Simak, Aldiss, Strugačtí nebo Bradbury. Píše velmi zvolna, nápad nosí v hlavě léta a je to na výsledku znát. Dosud publikoval pouze tyto tři zmíněné povídky.

 


   František Novotný
(1944)

Vystudoval elektroinženýrství v Brně a kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací země byl v roce 1971 vyhozen z práce. S pomocí přátel pak získal zaměstnání technika u sálového počítače. Kromě zuřivého čtení sci-fi se od dětství věnoval jachtingu (otec byl zakládajícím členem Yacht Clubu Brno), později i na slané vodě, a dosáhl kvalifikačního stupně Yachtmaster Ocean.
      K vlastní tvorbě se rozhodl poměrně pozdě, první povídku napsal v roce 1983 do soutěže CKČ (Cena Karla Čapka). Vítěznou trofej, Mloka, získal dvakrát, v roce 1985 a 1991. Mezitím mu vyšla první knížka ("Nešťastné přistání", 1988), za niž, přestože z ní komunistická cenzura třetinu povídek vyřadila, získal cenu Ludvík.
      Další sbírka povídek "Bradburyho stín" (ze které byla převzata titulní povídka i název pro tuto knihu) následovala v roce 1991 a o rok později vyšly ve společném svazku dvě novely pod názvem "Ramax". Z nápadu napsat parodii ve stylu fantasy pak vznikl zatím nejambicióznější projekt autora - trilogie o alternativním světě, kde vládnou nacisté s pomocí podsvětních bohů a démonů. První díl, "Dlouhý den Valhaly", vyšel v roce 1994 a byl odměněn výroční cenou Akademie SFFH, druhý s názvem "Další den Valhaly" koncem roku 2002 a třetí, "Konečný den Valhaly", uzavře celý cyklus v roce 2003.
      Od roku 1994 je autor na volné noze, živil se také jako skipper jachty ve Středozemí a na Floridě, kromě SF píše i články pro internetové noviny "Neviditelný pes" Ondřeje Neffa a pro časopis "Yacht" a rediguje knížky s námořní a vojenskou tématikou.
    Od roku 1998 žije v Praze a sdílí domácnost s Lindou Bartoškovou, překladatelkou Stephena Kinga do českého jazyka.

 


  Zdeněk Páv (1959)

Vystudoval VŠ strojní a elektrotechnickou v Plzni a pracuje jako programátor. Jako jediný z autorů tohoto výběru není uveden ve Slovníku české literární fantastiky a SF, protože mu nikdy nevyšla žádná kniha, a dokonce ani žádná z jeho povídek nebyla řadu let knižně publikována. Dlouho publikoval pouze časopisecky a v samizdatu, ale přesto byl v 80. letech čtenářům SF dobře znám a patřil k oblíbeným autorům. Celkem publikoval více než třicet povídek. Kromě psaní byl i aktivním organizátorem conů a soutěží.
       Od roku 1982 byl pravidelným a možná nejoriginálnějším účastníkem soutěže o Cenu Karla Čapka, ve které získal celkem 6 nominací. Svůj styl psaní, často označovaný jako úlet nebo literární experiment, sám nazýval "literárním subjektivismem a schizofrenním realismem". Vesměs se jedná o zcela netechnické absurdní příběhy, které mají blíže spíš k surrealismu než k SF. Z některých je patrný autorův ironický pohled na socialistickou realitu, jako např. u delší povídky Věže Guruů, která vyšla samostatně v samizdatu v roce 1989.
       Povídka Cesta mou láskou vyšla ve fanzinu Poslední dávka v roce 1991 a byla jednou z jeho posledních publikovaných prací. Počátkem 90. let z důvodu velké pracovní zaneprázdněnosti přestal Zdeněk Páv psát. Tato antologie je paradoxně jednou z prvních knih, kde se jako autor objevuje.

 


  Josef Pecinovský
(1946)

V roce 1964 dokončil studium na SPŠ chemické v Ostravě. Od té doby pracuje v papírnách ve Štětí postupně jako dělník, provozní mistr, mistr odborné výchovy a učitel odborných předmětů na středním odborném učilišti. První povídku Signály zmlkly publikoval časopisecky již v roce 1962. Pak se odmlčel a znovu začal publikovat až v osmdesátých letech, kdy se postupně zařadil k nejplodnějším SF povídkářům. Proslavil se zejména humornými příběhy, z nichž nejznámější je cyklus o kuriózním chovateli ještě kurióznějšího ptactva Václavu Novákovi.
       První uveřejněná povídka z tohoto cyklu (Jak nakrmit ptáčátko) vyšla ve sborníku Návrat na planetu Zemi v roce 1985.
       Koncem 80. let se ráz jeho tvorby dramaticky změnil a humor vystřídaly pochmurné antiutoopické vize. V té době získal své dvě největší literární ceny. V roce 1986 získal Cenu Karla Čapka za povídku Její Veličenstvo, kterou jsme převzali i do této antologie, v roce 1987 tento úspěch zopakoval s povídkou Nos to závaží.
       Pravidelně publikovat začal až v příznivějším společenském klimatu po roce 1989. Jednalo se převážně o časopis Ikarie, asi dvě desítky povídek také odvysílal Český rozhlas Ústí nad Labem. V roce 1990 vydal dvě samostatné publikace, román Plástev jedu a novelu Tři zákony odlidštění. Od té doby vydává 3 - 5 titulů ročně. K nejlepším se řadí povídková sbírka Abbey Road (1991), napsaná na motivy LP desky Beatles, sbírka Házím ti laso, kamaráde (1999), soustřeďující nejlepší autorovy povídky z 90. let, rozsáhlý román Juta (1991) o světě, kde inteligence je zločin, a román Sinusoida 26 (1999), líčící dramatickou situaci na dálné kosmické výpravě.
       Kromě SF se věnuje i psaní westernů, které vydává v nakladatelství Ivo Železný pod pseudonymy Joe Townway a Mike Williamson; tamtéž také vydal několik akčních SF příběhů pod pseudonymy Bernard Ant a Bruce Newman.
       V roce 1995 se sešel se svým jmenovcem Rudolfem Pecinovským, ředitelem nakladatelství Grada. Důsledkem této spolupráce byl román V zajetí počítače (1995), kde se autoři pokusili spojit dramatický příběh s naučnou publikací.
       Josef Pecinovský od té doby spolupracuje s nakladatelstvím Grada pravidelně, vydal zde mj. na dvě desítky počítačových příruček, což také souvisí s jeho občanským povoláním. Více informací o autorovi, včetně mnoha povídek naleznete zde .    

 


  Ludvík Souček
(1927-1978)

SoučekPo vystudování Lékařské fakulty UK v Praze začal pracovat jako zubní asistent. V roce 1954 vstoupil do armády, dva roky strávil jako vojenský lékař v Koreji a po návratu působil jako zubař v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Od roku 1969 pracoval v armádní redakci Československé televize a poté v nakladatelství Albatros, odkud v roce 1976 odešel do invalidního důchodu. O dva roky později předčasně zemřel na infarkt.
       Měl široký okruh zájmů a bezmála encyklopedické znalosti z nejrůznějších oborů. Zpočátku se zajímal zejména o fotografii, které věnoval více než deset knih, z nichž přinejmenším dvě mají zásadní význam. Její historii zachytil v nevšední dětské encyklopedii Jak se světlo naučilo kreslit (1963) a k vážným fotografům vážně promluvil v knize Cesty k moderní fotografii (1966).
       Jeho největší a celoživotní zálibou však byly nevysvětlené jevy a záhady naší minulosti. Za tímto účelem si po léta vedl výstřižkový archiv a nashromáždil pozoruhodnou knihovnu. Jako prostředek pro prezentaci svých ohromujících vědomostí a hypotéz mu pak kromě jiného posloužila i science fiction.
       V roce 1964 vyšel první díl SF trilogie Cesta slepých ptáků, jejíž děj velmi volně navazuje na verneovku Cesta do středu Země. Je to rafinovaná kombinace skutečnosti s fikcí doprovázená "dokumentárními" fotografiemi, takže i řada dospělých čtenářů byla uvedena v omyl. Přestože se jednalo o Součkův první román, byl napsán velice napínavě, čtivě a vtipně, takže po právu získal cenu za nejlepší dětskou knihu roku. V roce 1990 byla navíc celá trilogie vyhodnocena v anketě čtenářů jako nejlepší česká SF všech dob.
       V následujících letech pak publikoval celou řadu vynikajících dobrodružných románů a povídkových sbírek, další díla o fotografii a několik knih z naprosto odlišných oborů, kterými potvrdil ohromující šíři svých zájmů. Jako příklad uveďme dětskou encyklopedii o písmu a tisku Co zavinil Gutenberg (1975) nebo knihu Rakve útočí (1976), popisující klíčovou námořní bitvu války Severu proti Jihu.
       Ze SF připoměňme například sbírku povídek Bratři Černé planety z roku 1969, nebo bohatě vypravený román Případ Jantarové komnaty, kde spekuluje o tajném úkrytu nacistů po prohrané válce a o podstatě létajicích talířů. Román je psaný "ich" formou, takže působí velmi autenticky a čtenář netuší, kde končí skutečnost a nastupuje fantazie.
       Největší popularitu u českých čtenářů získal Ludvík Souček na poli literatury faktu, a to díky knihám Tušení stínu (1974) a Tušení souvislosti (1978), které se staly skutečnými bestsellery. Byly výsledkem mnohaleté práce a patří k vrcholům jeho díla. Přestože byl Souček komunistou a členem KSČ, měl problémy s jejich vydáním a jeho současníkům není dodnes jasné odkud čerpal informace v době socialistického informačního vakua. Obě knihy jsou stále aktuální a svou kvalitou v mnohém převyšují i mnohem známější Vzpomínky na budoucnost Ericha von Danikena - které Souček mimochodem pár let předtím sám pro české vydání přeložil. Připravovaný třetí díl Tušení světla již vydat nestačil a jeho rukopis se po jeho smrti za podivných okolností ztratil.
       O Součkově trvalé oblibě svědčí skutečnost, že jeho díla dodnes vycházejí v reedicích a těší se nemalému zájmu čtenářů. Do této antologie jsme zařadili torzo románu, které bylo nalezeno v autorově pozůstalosti a posmrtně vydáno v roce 1983.

 


  Ladislav Szalai
(1951)

Narodil se v Bratislavě, ale od dětství žije v Čechách. Vyučil se opravářem zemědělských strojů a poté pracoval na železnici. K literatuře se dostal přes písňové texty a básně.
       Koncem 70. let se začaly objevovat jeho povídky v časopisech. První knižně publikované SF povídky mu vyšly ve sbírce Dvojnásobný dvojník v roce 1983. Již v této knize se projevil jeho sklon k bláznivým nápadům, nečekaným pointám a odpoutané fantazii. Ještě více se tyto vlastnosti projevily v jeho první samostatné sbírce Cesta do bláznovy zahrady, která vyšla v roce 1984, obsahovala tři desítky povídek a právem přinesla autorovi čtenářskou oblibu. Ve své době byla nadprůměrným příspěvkem do české SF, část povídek byla ukázkou českého pojetí stylu napínavých příběhů s pointou, další výraznou skupinou byly vesmírné grotesky, ke kterým patří i povídka zařazená do tohoto výběru. Hned v následujícím roce publikoval další vydařenou sbírku Zapomenutý vesmír. V následujicích letech přispěl do několika antologií, množství povídek publikoval také časopisecky.
       V roce 1990 se stal spoluzakladatelem nakladatelství Orfeus, které se zaměřovalo zejména na učebnice a literaturu faktu. Vycházela zde také beletrie i Szalaiovy vlastní knihy, které však již nedosáhly takové obliby jako jeho starší práce. Věnoval se takřka výhradně povídkové tvorbě, poslední sbírku vydal v roce 1992.

 


  Jaroslav Veis
(1946)

Pochází z Prahy, kde také v roce 1970 absolvoval Fakultu sociálních věd a publicistiky UK. Zpočátku pracoval jako redaktor časopisu pro mládež Sedmička pionýrů, pak byl novinářem na volné noze. Později pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta.
       V druhé polovině 70. let na sebe upozornil dvěma povídkovými sbírkami Experiment pro třetí planetu (1976) a Pandořina skříňka (1979), které ho okamžitě zařadily na špičku moderní české SF. Jeho zásluhy nesnížilo ani pozdější prohlášení (1990), že část povídek ve skutečnosti napsal spisovatel Alexandr Kramer, který za totality nemohl publikovat pod vlastním jménem. V roce 1982 Veis vydal SF detektivku Zemřeš podruhé a svými povídkami pravidelně přispíval v průběhu 80. let do časopisů a knižních antologií. Jeho třetí samostatná povídková sbírka Moře času (1986) vznikla již bez cizího spoluautorství, a pochází z ní i povídka Šest měsíců in ulna, která je všeobecně považována za jednu z jeho nejlepších. Věnoval se rovněž překladům z angličtiny - přeložil např. Aldissův román Nonstop, román U. K. Le Guinové Svět je les, les je svět, podílel se na encyklopedii Slova vědy od I. Asimova.
       Po roce 1989 začal působit jako komentátor a později šéfredaktor v Lidových novinách (které vystoupily z ilegality a dnes patří k nejčtenějším celostátním deníkům) a svoje aktivity na poli SF značně omezil. Od roku 1995 je pracovníkem Centra nezávislé žurnalistiky, kde vydává časopis Kmit. Jako publicista se zabývá zejména popularizací vědy (za tuto činnost byl i oceněn cenou ČSAV).

 


  Jaroslav Velinský
(1932)

Pochází z Prahy, odkud v roce 1959 přesídlil do severočeského Liberce, odtamtud v roce 1968 do Ústí nad Labem, kde jako hudebník-písničkář spoluzakládal celostátní festival country, folku a trampské písně PORTA. Sám vydal několik autorských alb u předních gramofonových firem, některé jeho písně se staly tradicionály. Přesto se považuje více za spisovatele než muzikanta. Od roku 1985 žije v malém městečku Libouchec v severních Čechách.
       Vystřídal celou řadu nejrůznějších zaměstnání, živil se jako soustružník, topič v ZOO, aranžér, výtvarník, typograf atd. Od roku 1983 se zcela věnuje psaní a hudbě. Publikovat začal v 60. letech minulého století - SF a hororové povídky v krajském tisku. Jeho románovou prvotinou byl velmi zdařilý SF román Zápisky z Garthu (1969). Jedná se o přepis sešitu nalezeného při vykopávkách v roce 2059, který popisuje snahu skupiny lidí odvrátit celosvětovou katastrofu způsobenou záhadným "hjeldem". Výbuch hjeldu má za následek posuny v čase a vznik paralelních světů.
       Velinský jako spisovatel se neomezil jen na jediný žánr, v 70. letech publikoval řadu detektivek, historických románů a westernů. K SF se znovu vrátil v 80. letech a vrcholem jeho tehdejší tvorby se stala novela Den a noc, za kterou obdržel v roce 1985 cenu Golem SF Award a kterou jsme převzali i do této antologie. Jedná se o dramatický příběh novináře Christyho Bigse v antarktickém městě budoucnosti napsaný ve stylu Raymonda Chandlera.
       Jaroslav Velinský jako jeden z mála zde uvedených autorů nepřestal po pádu Železné opony psát. Jako vůbec první český autor se počátkem 90. let pokusil vytvořit původní sešitovou sérii space oper S. I. Man Dan Young, a nikoliv neúspěšně. V roce 1995 se konečně dočkal vydání i jeho nejrozsáhlejší alternativní SF román Engerlingové, který v době svého vzniku neprošel sítem cenzury (dopsal ho v roce 1984). Po zásluze za něj získal výroční cenu Akademie SFFH. Popisuje osudy skupiny prominentů Rakousko-Uherské monarchie, kteří se v posledních dnech První světové války ukryli do podzemí, kde si nechali vybudovat nový, "lepší" svět. Ve stejném roce vyšlo rovněž pokračování úspěšného románu Zápisky z Garthu pod názvem Leonora. Vedle strhujícího děje zde zůstal i prostor pro úvahy o lidském osudu a možnosti změnit běh života člověka. V roce 1997 vzbudil autor rozruch rozsáhlým alegorickým románem Dzwille, který doslova šokoval české čtenáře svou výjimečností.
       V roce 2001 zabrousil rovněž na pole literatury faktu, když vydal vlastní příspěvek ke spekulacím o ztraceném světadíle, Případ Atlantis.
       V posledních letech se věnuje detektivkám, zejména sérii se soukromým detektivem Otou Finkem, kterou vydává ve vlastním vydavatelství Kapitán Kid. Několikrát získal Cenu Jiřího Marka za nejlepší český detektivní román roku. České čtenáře překvapil zatím naposledy v roce 2003, když "dopsal" závěrečnou část série kultovních románů pro mládež zesnulého autora Jaroslava Foglara.

 


  Karel Veverka (1959)

VeverkaPo absolvování Stavební fakulty ČVUT začal pracovat jako statik a vedoucí výpočetního střediska v Českých Budějovicích, kde se seznámil se svým vrstevníkem a spoluautorem Petrem Hetešou.
      Vždy ho přitahovaly počítače, což se projevilo i v jeho literární tvorbě. Jako jeden z prvních českých autorů se pokoušel o kyberpunkový styl. V 80. letech společně s Hetešou napsali několik úspěšných povídek do soutěže o Cenu Karla Čapka. V roce 1987 to byla povídka o simulované počítačové hře Nečistá hra, v roce 1988 rozsáhlá povídka na podobné téma Těšíme se na vás, kterou přináší i tato antologie. V roce 1989 vydali v samizdatu román Sítě, kanály a stoky.
       Roku 1990 publikoval v časopise Ikarie samostatnou povídku Adapt, se kterou v CKČ zvítězil. Popisuje zničení celosvětové sítě (psal se rok 1990!) nebezpečným virem, který přes biologické počítače nakonec pronikne i do samotných uživatelů počítačů a promění je ve vraždící šílence. V následujícím roce mu vyšla další úspěšná povídka Bruster, v níž jsou do počítače zkopírována data z mozku geniálního programátora a využívána k počítačové kriminalitě.
       Jeho čas a energii původně věnovanou psaní postupně pohltila rodina a podnikání. Dnes je ředitelem významné české IT společnosti a psaní se nevěnuje.